Vysmát se bídě i svým chybám Malé divadlo Viola přináší velkou lekci ze vzájemného porozumění. Karolína Ryvolová (romistka) Toho našeho českého folklóru je všude plno. Co takhle navštívit Divadlo Viola, kde budete mít možnost se blíže seznámit s romskými tradičními příběhy a hudbou. To vše je v představení Šunen Romale — Poslyšte Romové. Rozhodně lze namítat, že romského folklóru je i tak všude plno, ale vězte, že uvidíte něco nového. Barbora Hrzánová v tandemu S Janou Bouškovou dělají z nudy mýtus. Přímým zástupcem romské kultury je známý hudebník Mário Biháry. celý text na stránkách Topzine |
Na Základní škole Klementa Gottwalda v Českých Budějovicích jsem v první třídě, (v minulém století), seděla v poslední lavici, v řadě u okna a mým sousedem byl o hlavu větší, snědý, zamlklý chlapec, Elemir Bendik. Dělili jsme se o svačinu (o tu mou), později jsem mu napsala pár úkolů a za to jsem byla „Chráněná“.
To byla v Českých Budějicích důležitá výsada, neboť spřátelené rodiny Bendiků, Horwáthů a Žigů pořádaly pravidelné trestné výpravy, jejichž cílem bylo co nejvíc zmasakrovat a ponížit tu hrstku malých bílých otroků, provádějících nucené zábavné činnosti v nedobrovolném spolku eufemisticky zvaném školní družina.
Když byli moji spolužáci i soudružky vychovatelky v Hájíčku u hvězdárny biti jako žito, já byla náčelnicí té svobodné, kouřící hordy vydělena jako „Ta“, co krásně zpívá Čížečkučížečku ptáčkumaličký. Zpívala jsem a zpívala až do poslední soudružky vychovatelky.
Po Elemirovi, ztratil se (po kolikáté už) někde ve 2. nebo 3. třídě, připropadl k nám jeho bratr Honza Bendik — klavírista, mnou obdivovaný zpěvák a svobodomyslná, krásná Helenka Horwáthová, na kterou bylo i socialistické školství krátké, a která nám všem otevřela oči a my alespoň na chvilku viděli, že soudružka učitelka Kubešová fakt není Pán Bůh a tudíž ale opravdu nemůže všechno.
V minulém století jsem potkala Zuzanu Navarovou, která potkala Věru Bílou a paní Milenu Hübschmannovou, já jsem zrovna na slovo poslouchala pana režiséra Melče a Zuzana se začala kamarádit s Máriem Bihárim a já jsem vzpomínala a stále (už v tomhle století) vzpomínám na slova soudružky učitelky, která vyslala (v minulém století) směrem k mé babičce: „Víte, paní Šmídová, já mám hroznou smůlu, já učím buď cikány nebo herecký děti!“
28. 12. 1977 v Malackách. Doktori mi zistili vrodený zelený zákal na pravom oku. Neskôr sa choroba objavila i na lavom oku a v ôsmich rokoch som po úraze oslepol.
Na základnú školu som chodil dva roky v Bratislave a šest rokov na základnú školu pre nevidiacich do Levoce. V Levoci som sa zacal aktívne venovat športu, gollball, atletika. V lahkej atletike som sa stal v rokoch 1991 a 1992 majstrom Európy, v kategorii žiaci. Môj record v behu na 60 m, 7,9 s.
Na klavír som zacal hrat v siedmich rokoch, na harmonyku v desiatich. Takmer som necvicil, pretože ma to príliš nebavilo. Mojou najvetšou zábavou a koníckom sa pre mna hudba stala až na konzervatoriu Jana Deyla. V roku 1998 som zmaturoval s vyznamenaním a o dva roky neskôr som sa stal absolventom. Pred štyrmi rokmi natácal pán režisér Mirek Janek na konzervatoriu film Ham sa. Bol to film o desiatich študentoch, medzi ktorími som bol aj ja. Ten film nepojednával o štúdiu, ale o živote nás nevidiacich. Pretože pani režisérka Mira Erdevicky potrebovala nejakého harmonykára, Janek jej povedal o mne. Nakoniec z tejto spolupráce zišlo, ale dozvedela sa o mne Zuzana Navarová. A tak som zacal v roku 1998 hrat spolu so Zuzanou, Ivánom, Frantou a Camilom. Na fotenie prišiel Bjern Stajnz v hospode u piva. Vyfotili sme spolu velmi vela filmou a tie najlepšie fotografie Bjorn vyvolal, zretušoval a Tomáš Urban v galerii „Ecce terra“ vystavil. Moji rodicia sa volajú Karol Bihári a Terézia Biháriová, žijú v Bratislave spolu s mojimi štyrmi sestrami Teréziou, Helenou, Annamáriou a Barborou. Mám najlepších rodicou a najlepšie sestri na svete. Já žijem v Prahe s priatelkou Alenkou.
Jsem ráda, že se opět po letech vracím do Violy a těší mě to tím víc, že je to při představení s romskou tématikou, že se zase sejdeme na jevišti s Bárou Hrzánovou a poprvé se potkám s Máriem Bihárim, kterého jsem poznala na koncertech Zuzany Navarové.
Shodou okolností jsem v životě zatím hrála dvě cikánky, jednu ve slovenském seriálu a druhou — Rumovou Pralinku Andy — také v seriálu České televise „Přítelkyně z domu smutku“.
Starý Mirga vypráví pohádku, pohádka ať krásně zní v tom litrofónu, a ať ji každý slyší.
Sladký, požehnaný, ať se děje po právu, jak tomu kdysi bývalo, chodili svatí po zemi. Sebral se svatý Bůh, svatý Antonín, svatý Herodes a pustili se do světa...
Proč jsem se narodila?
Abych dospěla.
Proč jsem dospěla?
Abych poznala bolest
A zestárla.
Pro koho jsem zestárla?
Jen sama pro sebe.
Byla jedna Romka, muže jí vzali do vězení, zůstala sama s dítětem. Bez muže to šlo těžko, tak se vydala k soudu, aby jí muže pustili.
Soudce povídá: „Cikánko, pustím ti muže, když mi dáš takovou hádanku, že ji neuhodnu.“
Romka šla domů, pořád přemýšlela, jakou hádanku dát soudci, aby ji neuhodl. Chodí od vesnice k vesnici, má s sebou krajíček chleba, zastaví se na lávce a začne jíst. Jedla a přitom dávala pít dítěti. Z krajíčku, co jedla, padaly drobečky do vody, připlavaly ryby a drobečky polykaly. Nad Romkou lítali ptáci a taky chtěli jíst. Všechno chce jíst, ne, a tak Romka házela drobečky ptákům.
Pak se sebrala a jde k soudu.
„Velkomožný pane, přinesla jsem ti hádnku. Co je to: Jím, jí ze mě, jí pode mnou, jí nade mnou.“
Soudce přemýšlel a přemýšlel, ale nepřišel na to. Zavolal vyučené hadače, jestli ono nevědí. Nevědí.
„Dobrá, cikánko, jak je to s tvou hádankou? Bude-li pravdivá, pustím muže z vězení.“
„Poslouchej, velkomožný pane: Jím, stojím na lávce a jím chleba. Jí ze mě — dávám pít dítěti. Jí pode mnou — drobečky padají do vody a polykají je ryby. Jí nade mnou — házím drobečky hladovým ptákům. Všechno chce jíst, všechno, co je živé.“
Soudce dal Romce za pravdu a pustil jí muže domů.