A. P. Čechov: Tisíc a jedna vášeň
Všestranná Táňa Medvecká, komediální Lilian Malkina, svůdnický i melancholický Jaromír Meduna a mile natvrdlý Lukáš Jurek vytvářejí něžný kaleidoskop milostných karambolů.
mb, Lidové noviny 25. 2. 2003
A. P. Čechov: Nějak se to zvrtlo
Intimní poetická vinárna Viola je ideálním prostorem pro niterná lidská dramata. A to i tehdy, jsou-li ona dramata směšnosmutná, mezi slzami smíchu a utajenou hořkostí — zkrátka čechovovská. (…) Sehraný tým pod vedením režisérky Lídy Engelové ovládá možnosti Violy brilantně — a tak lze jen obdivovat jemné, ale zřetelné posuny při scénickém tvarování srdceryvných minidramat.
Marie Boková, Lidové noviny
Čechovovy texty jsou geniální, ale kdyby nebyly adekvátně podány, mohly by nudit i ony. Při zmíněné inscenaci se však ničeho takového netřeba obávat.
Jan Kerbr, Reflex, 05/08
O. Wilde: Zločin lorda Savila
Osvědčený princip jednoho herce ve více rolích dovoluje sehrát tuto zalidněnou komedii ve čtyřech. Mezi obratnými převleky Dany Syslové (zralé dámy), Kateřiny Lojdové alternující s Janou Strykovou (mladé dámy) a Jiřího Hány (lord Savile) dominuje suverénní Jiří Štěpnička (cyničtí lordové a hrozní křupani). Duchaplná a napínavá zábava!
mb, Lidové noviny, 12. 2. 2004
Režisérka Lída Engelová si s wildeovskou stylizací výborně poradila, daří se jí vystihnout jak šumivý komediální povrch, tak i lehce absurdní podtext hry. Zločin lorda savila je další z půvabných hříček divadla Viola, jež potěší i pobaví kultivovaným humorem.
Radmila Hrdinová, Právo, 24. 2. 2004
Sledujeme bravurní lingvistickou eskapádu světoznámého anglického tvůrce, jehož texty je radost číst, a k povinnostem hlediště patří nechat se oslnit jeho bonmoty a citáty, které jsou v textu bohatě zastoupeny.
Jaromír Komorous, webmagazín Rozhledna
K. H. Mácha: Máj
Hrzánová přednáší celý Máj zpaměti, už to je samo o sobě hodno obdivu, a zmocňuje se ho suverénně a především — a v tom je dědicem Mistrů z Violy — dokáže vychutnat sebemenší odstín Máchovy voňavé češtiny a zprostředkovat hlubiny významů, do nichž se její a Horanského interpretace neváhá nořit s odvahou vroucně zamilovaného potápěče.
Radmila Hrdinová, Právo, 21. 5. 2003
Nádherné představení jednoho herce, vlastně herečky. (...) V Máji od začátku prostřela široký prodejní pult, na který vyložila všechny polohy svého širokého umění. Odtajnila i zasuté šuplíčky svého hlasového fondu a připravila celou kolekci gest. Všechno přetavila do strhujícího ohňostroje slov, oslavujícího všem známou poezii omračujícím způsobem.
Jaromír Komorous, webmagazín Rozhledna
J. C. Carrière: Normální okruh
Viola má další inscenaci neběžného textu s dobrými hereckými výkony.
Jana Machalická, Lidové noviny 26. 9. 2006
Viktoru Preissovi, jednomu ze dvou protagonistů, pomohl jeho výkon v roli Informátora získat nejvíc bodů v letošní posluchačské anketě Neviditelný herec. (…) Duševní souboj, jenž mezi oběma postavami probíhá, je stejně dramatický, jako bývají souboje fyzické. (…) Viktor Preiss dokázal strmý oblouk své postavy zpřítomnit s takovou sugestivní silou, že i když se toho na scéně vlastně mnoho neděje, máme dojem, jako by se nám před očima proměňovala ustrašená a rozklepaná kryska v dravého rysa.
Bronislav Pražan, Týdeník Rozhlas, 45/2006
A. Barrico: Novecento
Text Alessandra Baricca je výjimečný v tom, že ho nelze interpretovat jen slovy. Je určen pro herce a klavíristu a režisérka Lucie Bělohradská nemohla pro českou premiéru Novecenta najít lepší představitele, než jakými jsou David Prachař a Emil Viklický. Oba vyprávějí, či lépe řečeno vytvářejí Novecentův příběh v těsné symbióze — David Prachař tělem a slovy, Emil Viklický fantastickými klavírními vstupy.
Radmila Hrdinová, Divadelní noviny, 13. 6. 2006
Dárek pro Borise Rösnera
Viola tak vzpomíná na klidné a krásné večery strávené ve společnosti skvělého vypravěče veršů o ženách a víně. Zároveň vzdává hold jednomu z největších herců své generace. Není pochyb, jakou nepostradatelnou tradici slova, hlasu a kultivovaného projevu toto divadlo zastupuje.
Pavel Ondruch, http://www.cokdyvpraze.cz
Královna matka
Není to tak dávno, co Marie Málková a Igor Chmela hráli v Divadle Na zábradlí milence v Terase. Jako matce se synem jim to také sluší. A hlavně to mezi nimi jiskří od první až do poslední chvíle. Divák se královsky baví, aby mu v závěru zatrnulo.
ToS
Manlio Santanelli je dramatik od pánaboha. Vystudoval filozofii práva, ale přitahován divadlem, tím prostorem pro uznávanou exhibici každého zúčastněného, začal záhy pracovat pro televizi a pak uvedl na scénu svou první hru. Okamžitě získal přízeň publika i kritiky. Regina madre, u nás Královna matka, je jeho nejhranější komedie. Co s ní provedla Viola?
Celou recenzi čtěte na stránkách webmagazínu Rozhledna
Adresát neznámý
(…) působivé a precizně napsané (a Dagmar Steinovou výborně přeložené) dílo. (…) Adresát neznámý patří ke skvostům jubilejní 40. sezóny Divadla Viola.
Radmila Hrdinová, Právo, 12. 6. 2004
Dopisy Kressman Taylor se staly v úpravě Jaroslava Someše a režisérky Lídy Engelové poutavou dramatickou hrou s výbornými hereckými výkony, které nepochybně ocení nejen posluchači, ale také diváci pražské Violy.
Ivan Němec, Týdeník Rozhlas
Sotva by si mohly Vltava s Violou vybrat pro start divadelně-rozhlasového cyklu vhodnější text než ten, který připomíná mizející váhu slov.
Mladý svět, 11. 5. 2004
Adresát neznámý není sice detektivkou, ale přesto patří k dílům s překvapením.
Petr Pavlovský
Adresát neznámý je vskutku burcující text. Kressmann Taylor ve své próze, zde divadelní a původně rozhlasové hře, docílila kýžené katarze a překvapivé pointy příběhu vývojem dvou mužů, dvou přátel a zpočátku dokonce společníků, stojících najednou na rozdílných březích , mezi nimiž protéká řeka historie. (...) Své dopisy druhému citují publiku strhujícím způsobem Jan Hartl a Jiří Dvořák.
Jaromír Komorous, webmagazín Rozhledna
Legenda Emöke
Sukces měsíce Divadelních novin.
Jako bychom sledovali rituál prvotní a jediné skutečné životní lásky odehrávající se na rozhraní snu a civilizačních míjení. Očistné, a přitom tak trochu bolestné představení.
(…) pokus přenést Legendu Emöke na scénu Violy mimořádný a neměl by ujít pozornosti.
Radmila Hrdinová, Právo
Byla-li pro Škvoreckého ta slovenská Maďarka posléze legendou a „stopou slzy“, jde Horanského záhadná Slovenka ještě dále — je mu milostným mýtem.
Marie Boková, Lidové noviny
Nevěřil bych, že Škvoreckého Legendu Emöke, možná jeden z nejsmutnějších textů české literatury, lze zdramatizovat a nezbavit kouzla. Ve Viole se to podařilo: je to průzračné a silné, není tam jediné zbytečné gesto, pohyb, slovo, vše zůstalo prosté a přitom tam jde — o život.
Jiří Peňás, redaktor časopisu Týden v Mf Dnes
V půvabném dílku dva herci tvoří autentickou iluzi „plného domu“, ale i samoty. Martin Finger zvládá proměny od lehce mrzoutského intelektuála přes žoviálního samce — učitele až po snaživého kulturního referenta. V Andree Elsnerové, která vystřídala Magdu Borovou, je možná větší smutek, ne tolik mazlivosti, ale více hravosti.
Jana Soprová, Mf Dnes
V uhrančivé novele se zvláště Martin Finger, který střídá suverénně tři role, podílí na pozoruhodném výsledku.
Jan Kerbr, redaktor Divadelních novin v Mf Dnes
Dramatizace Škvoreckého Emöke se stala první lahůdkou na talíři plném šťavnatých slov, jež si můžeme dopřát díky vskutku osvícené dramaturgii Violy i jejímu probouzení. (...) Hrou se nese hudba Emila Viklického, velmi citlivá k situaci na scéně a s porozuměním dokreslující myšlenkový pochod obou divadelních figur. Vřele doporučuji. Stojí to za to.
Jaromír Komorous, webmagazín Rozhledna
J. Seifert: Všechny krásy světa
Taťjana Medvecká i Jiří Dvořák se ujali svých rolí s povznášejícím pocitem, že totiž dostávají do rukou texty výjimečné. Postarali se o to, že je přenesli do publika násobené o svůj nanejvýš erudovaný přednes a o krásu básníkových slov se radostně podělili. Souznění pódia a hlediště téměř hmatatelné. Vidět, jak si někteří potichu recitují s sebou je na hranici jakéhosi veřejně přiznávaného obdivu. Pochopitelného.
Jaromír Komorous, webmagazín Rozhledna
V rámci bez obrazu
Po každé návštěvě Rámce suše konstatuji, že ten poslední zase svou kvalitou předčil svého předka. Jsem zvědav, kam to tvůrčí tým pořadu dostane! V každém případě tu nacházíme nejzdařilejší prezentaci živé poezie v Praze. S předváděnou hudbou bonbón.
Jaromír Komorous, webmagazín Rozhledna
Večírek na Seině
Trojice protagonistů, Stanislav Zindulka, Romana Sittová a Martin Hofmann s gustem uchopila nabízenou revue, etablovala se v ní v komediální podobě a s nadhledem prodavače inteligentního humoru vtáhla diváky do hry. Divadlo Viola je předurčeno takovým hrám. Vnímat každé zdvižené obočí Stanislava Zindulky, šibalskou mimiku Romany Sittové a chlapácky znuděné ufrknutí Martina Hofmanna patří k přednostem této komorní scény.
Jaromír Komorous, webmagazín Rozhledna
Noc po rozvodu
Do uší proudí úsečný, civilizovaný tok řeči. Emocemi zde přetékají hlavně oči. Ideální pro prostory Violy.
Jaromír Komorous, webmagazín Rozhledna
Jacques Prévert: Jak dělat podobiznu ptáka
... S nádhernou samozřejmostí je Josef Somr doma v důvěrném prostoru Violy, ale stejně tak je doma v Paříži, v parku Montsouris, na vojáčkově vycházce s ptákem na hlavě...
... Bohatou kulturou projevu a prožitku, moudře i hořce bilancujícího životní ztráty a nálezy, inspiruje Josef Somr i své partnery. David Novotný, nenápadný mladý muž, je
s poezií opravdu zadobře, prévertovský humor či ironii interpretuje opravdu citlivě. Ozdobou tohoto tria je křehká, pevná, suverénní i plachá Bára Poláková, uplatňující i nádhernou francouzštinu a zpěv. Krásná slečna v černém může být erotickým idolem stejně jako hravou holčičkou nebo nenávratně zmizelou neznámou Barbarou. ...
(Marie Boková, Lidové noviny, 23. března 2010)
Osobnost měsíce — Josef Somr
Velký herec, jenom občas vystupující ve Viole, recituje básně věhlasného francouzského literáta prostě, civilně a neokázale, z jeho přednesu vystupuje bohatý vnitřní život a neomylný vkus. Při zdánlivě nejobyčejnějších momentech tohoto inscenovaného čtení vyvolávají Somrův témbr, dikce i dávkování pauz mrazení v zádech.
(Divadelní noviny, č. 5/2010)
... Vidět a slyšet Josefa Somra — takové příležitosti kromě občasných vystoupení v Divadle Viola „naživo“ prakticky neexistují...
... Do Violy stojí za to, kvůli mnoha podobám lásky i svobodě vznášejících se ptáků, rozhodně zavítat.
(Jan Kerbr, Divadelní noviny, č. 6/2010)
Rozhlasová hra na jevišti
Rozhlasová hra, odkázaná na přenos textu éterem, dostává divadelním zpracováním, byť oproštěným třeba o výpravu, scénu a další vizuální atributy divadla, rozměr, který v komorní velikosti divadla Viola není nepodstatný. Detailně můžeme shlížet mimiku herců, okamžité reakce jednoho na podněty druhého, náhlé a přece tak opodstatněné zachvění hlasu.
Jaromír Komorous, webmagazín Rozhledna