Praha záludná

Město, kterým bloudí roty alchymistů, astrologů, rabínů, básníků, templářů bez hlavy,
barokních světců a andělů, loutkářů, brusičů a dráteníků;
město, nakloněné horoskopům, metafyzickým šaškům, závanům iracionálna, náhodným setkáním a shodám okolností,
tě volá!

Dobrý den, ráda bych poslala pochvalu všem, kteří se podileli na představeni Praha zaludná. Včera jsem toto představení shlédla a bylo to výborné.

Helena Novotná
fotoeditor
MF Plus

... ale o to víc milovaná. Praha všude vonící po zázraku. Ale také po vetešnictví se starým haraburdím. Je plná poezie a svodů, nahlédneme-li pod její poklidnou měšťanskou masku „Stověžaté Matičky“, spatříme líbeznou i divokou tvář černé krasavice, čarodějku i světici, magickou jako jantarová hora, která svým přísvitem přitahuje neúprosně milence. Či oběti?

„Achát a závoj, lebka, černý pták... Sedmero klíčů, prach a zlatý list...
Arkánum, osud, taroty ... a kšeft.“
„— Kam jsem to vlezl?!“
„Já jsem ta slavná Madame de Thébes, Zlatá ulička čp. 34, věštění osudu, bílá magie, černá magie, alchymie... A vy jste kdo?”

— Ať už jsou kdokoli, rekrutují se ze všech vrstev i dob. Praha se přímo hemží dobrodruhy i alchymisty, jsou tady pepíci z Podskalí i měšťanostové ze Starého města, pobudové i boháči, panovníci i zkrachovalé existence. A nikdo tu není náhodou — a mnohý tu není poprvé.
Dvě takováto individua se setkají právě ve Zlaté uličce, v domku čp. 34, kde kdysi stával onen pověstný krámek — pražská věštírna proslulé Madame de Thébes, chvalně známé dámy, která věštila z křišťálové koule a vykládala z tarotových karet osudy těch, kteří se k ní dostavili: záměrně říkáme dostavili, neboť v magické a kouzelné Praze se nic neděje náhodou, vše má své skryté důvody a snovou logiku, lze se tu nadít propadů do vrstev skryté či dávno zmizelé Prahy.

„Zaskočený, zmatený svým zjevem
křechýl mysli krouží ve vánici.
Bez tváře tvář, prsty z větví, chůze —
jenom já mám přece tenhle vzhled...

Při tom všem se zúčastnění stačí i pobavit a napít, zařádit si a zasmát se, možná zažít laciná kouzla a varietní překvapení, než zase vše zmizí jako přelud, vystřídaný jinou fata morgánou.

„Ruťa, tuťa, ruťa drá
Dejlovic nejsou víc
Kaprovi též v asanaci
hledí smrti vtříc!
U Luksů Pepík Kuňadra
už nezaválí ruťa drá ...
Pryč potom Ruml z Prahy je -
pak světe ádyjé!
A M-ta! P-ta! Tl-ta drá!
Pak světě ádyjé ...“

Naši dva protagonisté (Jiří Štěpnička a Hanuš Bor) si za vydatné pomoci tarotových karet (“Blázen, Mág, Viselec, Smrt, Císař, Ďábel a Svět... silná karta, to tedy ano...!“) a samotné Madame de Thébes (Kateřina Lojdová) takových proměn užijí dost a dost.— Neboť krom zdánlivě nezávazných toulek po proradné a neodolatelné Praze jde především o pátrání po záhadném dědictví.

„Ve Zlaté uličce na Hradčanech
čas skoro ani nemíjí.
Chceš-li žít pět set let všeho zanech
a dej se na alchymii“

Proměny Prahy se prolínají s proměnami protagonistů, kteří se hádají i notují si, hledají i bloudí, hrají si i recitují, zpívají (hudba Emil Viklický) a vzpomínají, pátrají po své vlastní tváři v zákoutích tajemné, záludné krasavice Prahy, která „koho drapne do svých spárů, toho hned tak nepustí“, jak to lapidárně vyjádřil Franz Kafka.

„Vzduch byl plný sladké vůně šeříků. Naprosté ticho. Jen vůně a lesk. Ale tam, na konci Zlaté uličky, kde v noci před bělavým domkem stála dřevěná mříž, uzavírala teď uličku nádherná klenutá, pozlacená mříž... zahradní zeď, celá pokrytá mozaikou... Stál jsem jako zkamenělý a žasl jsem...“

O tom a o mnohém dalším vědí své jak tuláci z podsvětí Páté čtvrti před asanací, tak alchymistický císař Rudolf II. Či snivý Gustav Meyrinck, ale také třeba okouzlený Jaroslav Seifert nebo milovník a znalec Prahy Ripellino — s nimiž se naši protagonisté tak či onak setkají. A tu —

„... že já si rozbila tu křišťálovou kouli, jak je mám teďka vidět? Copak čaruju? — A co na to tarot? Hleďme Svět! — Číslo XXI! — Oko bere! — Triumf, završení záležitosti! — Krásná partička, pánové...“

O Vánocích 1950, na Štěpána, nemohla už moje maminka dospat. Ještě za tmy vstala, potichu — aby nevzbudila tátu a sestru — se oblékla, popadla tašku a vyrazila mrazivým ránem pěšky od nás ze Smíchova na Vinohrady. Nekoukala vpravo vlevo a jak to šlo nejrychleji, ale zase opatrně aby se nenatáhla, pelášila přes Jiráskův most do kopečka na Karlák a pořád rovně nahoru Ječnou, na Tyláku si dala pozor, aby neuklouzla na kolejích a kousek před Mírákem uhnula doprava, do Londýnské... měla to — jako žena už zkušená — dobře vypočítané, ještě než na blízké Ludmile odbilo poledne, byl jsem na světě.

Takže Pražák jako poleno, celé dětství na Smíchově v okolí Arbesáku. Tehdy ovšem to bylo holé náměstí s kočíčími hlavami, vešel se tam i cirkus, ještě dneska slyším, byly mi tak tři čtyři roky, jak dole pod okny řvou v noci lvi, a cítím „vůni“ zvěřince. Jakubu Arbesovi by se určitě líbilo, že na místě, kde dnes stojí jeho socha, kdysi troubili sloni! Arbesa zrovna tady nezmiňuji náhodou, mám ho rád, jako vášnivý „tajuplnič“ a „záhadolog“ určitě o magii Prahy věděl své...

Bydlím teď na Vinohradech, náhodou (je-li to náhoda) jen pár kroků od místa, kde jsem se narodil. Je noc, bifluju se text Prahy Záludné, za měsíc je premiéra, jsem zrovna u pasáže o smrti Rabiho Löwa (je to zrovna 400 let, co zemřel) — a tu mě napadá, že jen o dva domy výš (je tam pamětní deska), žil až do své smrti — no, byl to Arbesův současník, také umělec, důvěrný přítel, i fyzicky si byli ti dva podobní, dokonce jména obou začínají písmenem A, Arbes toho druhého přežil jen o pár měsíců, oba se v poslednich letech stáhli z veřejného života, ale oba do posledních chvil pracovali, poloslepý Arbes diktoval své dceři a Mikoláš Aleš, neboť on je ten „dvojník“, ještě týden před smrtí — a tady se magický kruh mé dnešní noci uzavírá — nakreslil krásnou ilustraci do Jiráska: Rabi Löw a smrt!

V každém případě magická

Nejsem Pražák, ale za Pražáka se považuju. Miluju Prahu a tvrdím, že je to nejkrásnější město na světě. Narodil jsem se v Londýně, ale mládí jsem prožil na Zbraslavi, kde moje maminka měla vilu. Potom jsem žil část svého života v Karlových Varech. To je taky krásné město, jedno z nejkrásnějších. Le Corbusier o něm prohlásil, že je to třešinka na dortu secesní architektury. Pak jsem se vrátil zase do Prahy. Bydlím teď na Kampě, tam to mám nejradši. Tam je všechno. Čertovka, park, dávná historie, koukám na Karlův most, co si přát víc? Dřív jsem si to jen domýšlel, že Praha je ze všech měst nejkrásnější, ale dneska, poté co jsem měl možnost procestovat kus světa, to tvrdím se vší zodpovědností. Jestli je záludná? Asi ano, hodně lidí ji tak může vnímat. Magická je však v každém případě.

Věřím na magii, ale vyhýbám se jí. V mládí jsem se věnoval chiromantii, ale skončil jsem s tím, když za mnou přišel kolega Luťanský a strčil mi pod nos svou ruku, abych mu z ní vyložil osud. Neustál jsem to zděšení z jeho krátkého života, který jsem tam viděl a který se během jednoho měsíce naplnil. Od té doby jsem si zakázal dívat se lidem na ruce a věštbám se vyhýbám.
Kdybych si však měl vybrat, v které době bych chtěl žít, tak bych si vybral dobu Rudolfa II. Zkrátka pekařův císař-císařův pekař. Byla to zvláštní, bohatá doba, magická. Je mi smutno z toho, že ze své magičnosti Praha nyní ztrácí... Přál bych si zejména, aby se centrum přestalo vylidňovat. Benátky nám vzkazují, že je to jedna z nejhorších věcí na světě, když se město stane pouhou turistickou atrakcí, skanzenem. Víte, mám takovou vzpomínku: Když se v šedesátých letech vrátil z Vídně na krátkou návštěvu Hugo Haas do Prahy, utekl všem svým kolegům a vodil mě po Praze a vykládal mi, kam chodil na kávu, kde kupoval to a ono... a já jsem pochopil, že mluví úplně o jiné Praze, než která v té chvílí byla a že on už se nikdy nevrátí. A taky se nevrátil. A já mám taky občas takový pocit, že mi ta Praha někdy proklouzává mezi prsty...

Karty jsou mému srdci i smýšlení velmi blízké! Zároveň mám před nimi respekt a rozhodně je neberu na lehkou váhu. Nikdy by mě třeba nenapadlo ptát se jich kdy umřu, jak dopadne premiera atp. To je nesmyslné, svazující a prapůvodní význam karetního výkladu popírající. Také bych se v tom nepokoušela hrabat sama (... jako v popelnici... říkám v roli Madame de Thébe v naší Praze záludné... :)), ale občas zajdu na poctivý výklad k odborníkovi. Nechávám si dešifrovat situace, nebo pocity, ve kterých se nevyznám a dávám se navést správným směrem. A věřte, nebo nevěřte, ale karty skutečně nelžou! A pomáhají. A nutno podotknout, že tarotové karty mají navíc velmi pěkné obrázky, dostala jsem je od Ježíška i s výkladovou knížkou a velmi ráda se jimi ve volných chvílích (kterých není mnoho :)) probírám. Srdečně všem doporučuji — vyzkoušejte je a přijďte na naší Prahu záludnou, budeme se na Vás těšit.

J: Ale Faust byl ve skutečnosti Čech. Jmenoval se Šťastný, tedy Faustus, a byl z Kutné Hory. A teprv když odešel z Prahy do Němec, začal se psát místo Šťastný Faustus. A místo z Kutné Hory von Kuttenberg. Normální Guttenberg.