Miluji — proklínám

Divadelní hra jak šapitó vystavěné přes věky, v jehož středu stojí stožár, falus jakýsi.

K němu životně připoutaná femme fatale. Miluji, proklínám se jmenuje nová hra na půdě Violy a sepsal ji Tomáš Vondrovic. V kadeřích violkových Sapfó a její Alkaios, básnířka narozená na ostrově Lesbos, po půl tisíciletí předobraz Lesbie v obrovské poezii Gaia Valeria Catulla.

Zrající herectví Jiřího Langmajera, zde umocněné kouzelným přednesem
Máši Málkové.

(...) Hra se nedá naštěstí převyprávět. To se musí vidět.

Hezky a s diky

Lucie

Sapfó a Catullus — dvě legendy, dva nejslavnější lyričtí básníci antického Řecka a Říma. O jejich „civilních“ životech toho vlastně víme pramálo.

Sapfó, kterou Platón nazval „desátou Múzou“, se narodila zřejmě kolem roku 630 př. Kr. na krásném ostrově Lesbu. Pocházela z vysoké aristokratické rodiny, zúčastnila se bojů proti tyranu Pittakovi, později stála v čele – dnes říkáme „kroužku“ vybraných dívek, které vzdělávala v umění básnickém, kultovním i víře; avšak slovo „kroužek“ zní měšťansky a hlavně nepřesně. Nemáme moderní výraz pro řecké slovo thiasos, které označovalo například uzavřený kruh zasvěcených, kněží či (později) divadelní společnost – cíle takového společenství byly mnohem vyšší a náročnější, než „zájmové kroužky“, jak je chápeme dnes.

Pro společenství těchto dívek psala Sapfó většinu svých básní, často na počest a pro slavnosti bohyně Afrodíty a lásky jako takové. Zde se také patrně počíná legenda (často pomlouvačná) o její „lesbické“ lásce k dívkám, ve skutečnosti nedoložené.

Záhadný je i její vztah k Alkaiovi z Mytilény, zakladateli řecké lyriky. Někteří mají za to, že se o ni slavný básník, bojovník a krásný muž, marně ucházel, jiní se přiklánějí k názoru, že naopak on byl její vysněnou a nenaplněnou životní láskou. A krásná starořecká váza, na níž jsou společně zpodobněni, nic neprozradí…

Víme jen, že Alkaios, vysoký aristokrat, se zúčastnil — ba spíše zosnoval — neúspěšné spiknutí proti Pittakovi, po němž byl z Lesbu vypovězen a cestoval pak po Malé Asii, Egyptě, pevninském Řecku… Jisto je, že jak Alkaios, tak Sapfó, jejichž básně se nám dochovaly, se brzy stali vděčnými tématy legend, mísících lidské s božským.
A také to, že oba se — zhruba po půl tisíciletí — stali mocným zdrojem inspirace Gaiu Valeriovi Catullovi, nejvýznačnějšímu lyrikovi starého Říma. Ten jejich básně skvěle překládal, parafrázoval a navazoval v mnohém na jejich tvorbu.

Ale ani o Catullovi toho nevíme příliš. Také tento slavný básník pocházel z vynikající rodiny — tentokrát z Verony. Žil v letech 87–54 př. Kr., zemřel tedy mlád. Znal dokonale řecké a helénistické básnictví, krom vlastní lyriky a satirických politických veršů, zaměřených především proti Caesarovi (těžko tu přehlédnout symetričnost právě s Alkaiem a jeho vztahem k tyranu Pittakovi), psal vynikající přebásnění starých témat a básně na mytologická témata.

Proslul však především svou vroucí, nešťastnou a hořkou láskou ke krásné Lesbii. Tak nazýval (jistě ne náhodou) svou osudovou milenku, „femmme fatale“, která se ve skutečnosti jmenovala Clodia Pulchra a byla provdána a navíc též pověstná nejen svou krásou, ale i věru neřestným životem.
Právě ona Catulla inspirovala k nejkrásnějším, něžným i prudkým milostným veršům. Ji srovnával s básnířkou Sapfó z ostrova Lesbu, zatímco on sám jako by v mnohém navazoval na verše Alkaiovy…

Toto tedy jsou prameny, nad nimiž jsme se zamýšleli při dramaturgické přípravě dalšího titulu pro pražskou Violu. Nechtěli jsme se opírat pouze o verše tří slavných básníků, jejichž osudy, tak výrazné, dnes už bohužel většině lidí mnoho neřeknou. Chtěli jsme jejich lásky a vášně dnešnímu divákovi znovu přiblížit — a nechtěli jsme jít cestou „naučného pořadu“.
Zvolili jsme proto formu dvou částečně čtených, částečně inscenovaných dialogů (ostatně žánr „literárního dramatu“ patří k dobrým tradicím českého divadla již od časů Hillarových, či salónů první republiky). Ty spolu s básněmi tvoří dvě součásti jediného tématu, dvě poloviny jednoho milostného vztahu, sklenutého přes staletí.
Vždyť slavný Alkaios, pro jehož lásku krvácí srdce Sapfó, jako by v převtělení v Catulla poznával hoře lásky v opačném gardu; jako by se milostné role prohodily a příběh srdcí se uzavíral až po prožití dalšího života o mnoho let, ba staletí později…

Literárním základem, z nějž jsme motivicky vycházeli, se krom básní Sapfó, Akaia, Catulla a dobové řecké lyriky, stal jeden román a jedno drama.
Román E. Jongové Desátá Múza nám poskytl motiv a živnou půdu pro interpretaci vztahu Sapfó — Alkaios. Dramatu J. Vrchlického Pomsta Catullova pak vděčíme za některé dialogické pasáže, zpřítomňující citový souboj Catulla s Lesbií. Zbytek je fantazie, legenda…

Alkaios: „Myslíš, že se zas vrátíš a spatříš zas čistou sluneční záři? Ó, nemiř tak vysoko!“

Mým stálým hereckým snem je dělat divadlo s člověkem, který ví, proč ho dělá, kde ho dělá, proč ho dělá se mnou a proč právě toto téma. A dělat divadlo, které má smysl v tom, že se za ty dva a půl měsíce něco naučíme, někam dál se posuneme, něco si objevíme. Kdybych mohl hrát třeba jenom ve Viole, tak by mi to vůbec nevadilo, jenže mě to neuživí. Ale musím v tom, co dělám, kormidlovat tak, abych věděl pořád, kdo jsem. Vždycky znovu a rád si oblažím i rozdrásám duši a srdce nějakou novou inscenací s Tomášem Vondrovicem. Byl jsem si blízký také s Borisem Rösnerem. Společně s Tomášem jsme si dohromady obrovsky rozuměli. A ve chvíli, kdy tady Boris už není, tak mně Tomáš něžně podsunul, že by bylo fajn, kdybych navázal na to, co oni spolu udělali, že na to mám srdcem, duší i tím kamarádstvím. A já jsem to bral jako obrovskou poctu. A je pro mě velikánským závazkem, že můžu pokračovat ve stylu práce, kterou Tomáš s Borisem dělali. A že to Tomáš tak cítí. Být nástupcem je nemožné, protože Boris je nenahraditelný. Ale snad jsem v něčem podobný typ rozervance, který je schopen na jevišti hodit srdce na zem a rozdupat ho. Viola jsou mé duševní lázně, v nichž se občerstvuju po všem tom balastu, který mě obklopuje.

Napadá mě tolik myšlenek a způsobů, jak popsat lásku, kolik podob má a to kouzlo s ní spojené... Jenže myšlenky jsou hned pryč a člověk už je nezopakuje stejně jako ve chvíli, kdy ho napadly, pokud je hned nevysloví nebo nezapíše. A s láskou je to myslím zrovna tak. Přichází nečekaně a málokdy se ve svých podobách opakuje. Spočívá v kouzle okamžiku, ve chvíli souznění, kdy se zastaví čas a zdá se, že to co je teď už nikdy neskončí...

A proto jsem moc ráda, že se v této inscenaci setkávám s tak nádhernými verši plnými citu a opravdovosti, něhy a vášně, ale hlavně nesmrtelné lásky!

... hold někdo jí více má,
a netuší, že jiný pro ni umírá,
že bolí a trpce, dlouze se její rány hojí,
že každý ji hledá a nešťastný je ten, kdo ji nemá.

Odedávna smějem se a umíráme pro ni,
pláčem a proklínáme Bohy,
když v nás LÁSKA není...