Novecento

Text Alessandra Baricca je výjimečný v tom, že ho nelze interpretovat jen slovy. Je určen pro herce a klavíristu a režisérka Lucie Bělohradská nemohla pro českou premiéru Novecenta najít lepší představitele, než jakými jsou David Prachař a Emil Viklický. Oba vyprávějí, či lépe řečeno vytvářejí Novecentův příběh v těsné symbióze — David Prachař tělem a slovy, Emil Viklický fantastickými klavírními vstupy.
Radmila Hrdinová, Divadelní noviny, 13. 6. 2006

Myslíte, že je nemožné zamilovat se do divadelní postavy? Jak pošetilé.
Promítat si tuto prapodivnou fikci do skutečného života, jak podivné dopisovat si s takovou abstrakcí?
I přes to se to děje.
Ať byl toho příčinou podmanivý saxofon, divoké piáno, či nevyčerpatelné hlasové nuance toho, jenž příběh vyprávěl, způsobilo to všechno v mé mysli zvláštní opojný neklid, který mne každou chvilku nutí přemýšlet třeba jen o titěrné, nikým nepovšimnuté maličkosti, a tak se snažím přijít na to, proč se ty dvě paní s brýlemi co seděly naproti ani jedinkrát neusmály, jejich studený nezájem jakoby se koupal v jejich horkých kávách, či třeba proč ten pán co zprvu vypadal jako ropný magnát, byl na konci rozzářen a usměvavý, proč uběhla mi celá ta neobyčejná plavba rychle jako přílivová vlna v oceánu a přestávka mi připadala neskutečně dlouhá.
Možná se to všechno stalo proto, že každý z nás si plujeme na té svojí lodi, a přestože se nejmenuje zrovna Virginien jsme zavření uvnitř a ačkoli máme možnost, bojíme se vystoupit, ale spíše se to všechno stalo proto, že se dala dohromady tak skvělá skupina lidí, která vytvořila tohle dílo, nejen fyzicky, ale vložila do něho cosi vnitřně velmi silného a proto bych všem chtěla moc poděkovat, opravdu všem, za ten zážitek, za tuhle plavbu, kterou jsem díly vám všem směla absolvovat, měla možnost podniknout a díky níž nyní budu proplouvat životem zas o něco neobyčejněji.

Danny Boodmene T. D. Lemone Novecento, děkuji Ti, že jsi nikdy nevystoupil z lodi.

Mistře Davide, Vám děkuji, že jste tak osobitě s velikou dávkou svého já, Dannyho příběh převyprávěl.

Mistře Viklický, od rozžhavených strun Vašeho piána se nezapálila pouze cigareta, kterou Novecento zapálenou vrátil majiteli, ale i cosi uvnitř nás, kteří jsme jen v němém úžasu sledovali Váš koncert.

Děkuji všem opravdu ze srdce

„Když jsem ho viděl naposledy, seděl na bombě. Skutečně. Seděl na takhle veliké náloži dynamitu. To je na dlouhé povídání... Říkával: »Dokud máš po ruce nějaký dobrý příběh a někoho, komu ho vyprávět, tak na tom opravdu ještě nejsi špatně.« A on měl... jeden dobrý příběh. On SÁM BYL tím dobrým příběhem. Sice bláznivým, ale krásným... A ten den, co seděl na té náloži dynamitu, mi ten příběh daroval. Protože já byl jeho nejlepší přítel...“

Je málo takových textů, po jejichž přečtení usoudíte, že vaše přítomnost je zbytečná. Případně můžete jen doufat, že textu posloužíte jako pokorný vypravěč.

Jakýmsi zvláštním řízením osudu jsem nabídku paní režisérky Bělohradské dostal v době, kdy jsem byl na šňůře koncertů se švýcarským trumpetistou Franco Ambrosettim. Den předtím, na brněnské dálnici, mi v autě Franco vyprávěl, že se svou ženou, skvělou italskou herečkou, hrají v italských městech společně s klavíristou literárně-jazzové představení podle divadelní hry Alessandra Baricca — NOVECENTO.

Hra NOVECENTO vypráví velký příběh jednoho výjimečného lidského osudu. Setkáváme se v ní s mimořádným člověkem. Tajemným „geniálním“ jazzovým klavíristou. Mám ráda velké příběhy. Mám ráda výjimečné lidi. Mám ráda jazz. Mám ráda tuhle hru. Když jsem ji poprvé četla, už někde uprostřed se mi v mysli zjevilo jméno Emila Viklického. Dávno jsem si přála se s ním setkat. A tohle byla výzva. Ještě než jsem hru dočetla, věděla jsem Davida Prachaře. Taky jsem s ním nikdy nepracovala, ačkoliv se léta známe. Odnesla jsem text do Violy a oba muže oslovila. Nabídku přijali. Nikdy jsem nedělala na jevišti hru s živou hudbou. A v mém věku je každé „poprvé“ krásné. A každé setkání nad zajímavým textem je cenné. Moc si ho vážím a těším se na společnou práci.