Psal se rok 1980 a režisér Jaromír Pleskot upravil romantickou novelu Fjodora Michajloviče Dostojevského Bílé noci do jevištní podoby. Byli jsme poctěni já i moje žena, když nám svěřil hrát Snílka a Nastěnku. I dnes po třiceti letech s vděčností na tento nádherný úkol vzpomínáme. A na onu práci s Jaromírem Pleskotem. Copak Carmen, ta měla k Nástěnce blízko, ale se mnou to bylo horší. Stále si živě pamatuji neustálé připomínky neoblomného Pleskota: „Petře, takhle bys reagoval ty, ale tohle má být Snílek a jak tak pozoruji, jsi na hony vzdálen jeho něžnému charakteru. Zaber, máš zpoždění!“ Podvolil jsem se jeho radám, zabral a dočkali jsme se překrásných večerů jak my tak i diváci. Žel, byla to doba, kdy mnoho lidí zahořklých stavem politickým se nechali odradit už jen koncovkou „skij“, která neomylně prozrazoval východní původ autora. Chudák Dostojevskij. Byl vhozen do stejného pytle se Sovětským Svazem. Ale ti, kteří přišli, nám dávali najevo svůj dík za setkání se světovým autorem.
Po 25 letech se Jaromír Pleskot k této hře vrátil a Nastěnku svěřil naší dceři Tereze a Snílka Radkovi Valentovi. Tohoto uvedení ve Viole se už nedožil, ale je tu s nimi. Mají ho „pod kůží“ stejně jako já a Carmen.
Dnes žijeme již ve zcela jiných poměrech, dnes doufám koncovka „skij“ už nikoho nedráždí, ale stejně jako tenkrát, stejně jako za doby Dostojevského, tak i v dnešní době, době uspěchané a dosti rvavé je mnoho osamělých duší, plachých, nesmělých a především čistých. Kéž je Snílek a Natěnka alespoň trochu utěší a řeknou jim, že nejsou sami, v tom že se mýlí. Že Snílkové a Nastěnky byli, jsou a budou, a že právě oni jsou tou jistotou lidského společenství a jeho věčnou nadějí.
Petr Kostka
Carmen Mayerová a Petr Kostka
Tereza Kostková a Radek Valenta
Noci bývají bílé jen někde, láska bolavá, nevyzpytatelná a nečekaná všude. Jsem ráda za příležitost znovu nahlédnout do nitra Snílka a Dívky, kteří reprezentují každého z nás, víc než bychom si dokázali přiznat. Jsou tím nejtišším a nejniternějším v nás a přesto tak konkrétní. Jsem ráda, že si obleču staré šaty, které znám skoro 30 let. Visely doma ve skříni, protože máma hrála tenkrát Dívku. Jsem ráda, že se nad textem setkáváme s tátou...hodně o tom ví, protože hrál tenkrát Snílka. Tenkrát nebo dnes...o bílých nocích čas jakoby se zastavil. Zastavte se i Vy ve Viole, budete-li mít chuť...
Tereza
Pro mne jsou Bílé noci zázrakem na jevišti. A důkazem, že maximální divadelní zážitek je možný i za pomoci minimálních divadelních prostředků. Bílé noci jsou mým posledním setkáním s režisérem Jaromírem Pleskotem. A právě on, díky své laskavosti, nadhledu, humoru, ale také moudrosti, náročnosti a důslednosti, zůstane mým rádcem a inspirací. A vím, že se na to mohu spolehnout při jakékoli roli, která mne ještě na jevišti čeká... Dopředu se těším na každého diváka Bílých nocí a na společně sdílený zážitek.
Váš Radek Valenta
Ze scénáře
Dívka: Zvu vás na ten zítřek právě proto, že vás znám. Věřím, že vás znám dobře.
Ale poslyšte, smíte přijít jen pod podmínkou — prosím vás — pod podmínkou,
že se do mě nezamilujete. Nemůže to být, věřte mi... Přátelství vám slibuju,
tady je má ruka... Ale zamilovat se nesmíte, moc vás o to prosím!
Snílek: (uchopí její ruku)
Přísahám!
Dívka: Přestaňte, nepřísahejte! Vy hned tak zahoříte! Nezlobte se na mě, že to
říkám. Kdybyste věděl... já také nemám nikoho, s kým bych si promluvila,
kdo by mi poradil... Že mě nezklamete, viďte?
Snílek: Uvidíte... jenom nevím, jak se dočkám zítřka.
Dívka: Hezky se vyspěte, dobrou noc... Možná se vám zítra svěřím...
Snílek: Panebože, a s čím?
Dívka: Až zítra. Zatím ať je to mé tajemství. Možná vám to zítra povím,
možná ne... Napřed si spolu ještě popovídáme, trošku blíž se
seznámíme...
Snílek: Já vám zítra o sobě povím všechno! Ale řekněte, opravdu vás nemrzí,
že jste se na mě nerozhněvala a hned mě nezahnala ? — Taková chvilička
a vy jste způsobila, že jsem šťastný. Ano, šťastný! Smířila jste mě se
sebou samým. No, já vám všechno povím, zítra se o mě všechno dovíte,
všechno...