Jak se co dělá (Premiéra: 20. 3. 2012)

Hrají: Petr Kostka a Carmen Mayerová
Režie: Tomáš Vondrovic

Literární causerie — brilantní úvahy, postřehy i závěry, od laskavého nadhledu po nezvladatelný chechot komické divadelní masky; to je doména, kde vládne pan Karel Čapek. Přibereme-li k tomu jeho za všech okolností neochvějnou lidskost, chce se dodat: kde vládne bezkonkurenčně.

A tak jsem si při výběru z jeho přírodopisu anekdoty, nebo z osobité poezie pražské periférie, či při toulce rumištěm metafor grafomanského básníka připadal jako kluk v cukrárně: člověk neví, co dřív. U titulu Jak vzniká divadelní hra zase jen žasnete, jak se divadelní, poněkud praštěný svět nezměnil od dob dramaturga Vinohradského divadla Karla Čapka, jak nezestárla a nevyčichla ani řádka z jeho úžasného humoru.

A tak věřím, že Jak se co dělá (titul poněkud převzatý i z dalších Čapkových děl, ale přiléhavý tak, že mu nelze odolat) diváka potěší i rozesměje.

Ostatně Petr KOSTKA (který ve Viole mistrovsky uvádí už druhý čapkovský večer) a Carmen Mayerová jsou toho bezpečnou zárukou.

Tomáš Vondrovic


„I dobrá paměť patří k těm stálým věcem, jichž je a bude třeba,"

píše Karel Čapek v jedné ze svých úvah. Je tomu tak. Mnohé se zapomíná až příliš rychle. Kdo si například dnes vzpomene, že náš milovaný, moudrý Karel Čapek byl často pro svůj hluboký, bytostný humanismus zatracován. A kdo z mladších generací dnes vůbec ví, že byl natolik trnem v oku budovatelům nového lepšího společenského řádu, že byl po vítězném únoru 1948 zapovězen. Smutná vzpomínka, jak my Češi velmi často jsme náchylní být papežštější než papež. Ano, jen díky tehdejším osvíceným hlasům ze Sovětského svazu jsme si našeho Čapka znovu objevili a vzali na milost. Chvála Bohu je to pryč, ale nezapomenuto.

Dnes se k němu často vracíme. A dobře děláme. Je stále s podivem a udivující jeho erudice, píle, zvídavost a široká znalost společenských vztahů, problémů, lidského konání. Vezměte do ruky z jeho díla cokoliv. Užasnete a zmocní se vás podezření, že to napsal někdo dnes a vyjadřuje se k dnešním našim problémům. Jak potřebná jsou dnes třeba jeho slova:

„Objevuji s mystickou radostí, že při troše trpělivosti a prostoty se lze jakž takž srozuměti se všemi lidmi jakékoliv kůže nebo víry."

Karel Čapek žije stále s námi. Může být a je i dnes dobrým, vlídným, moudrým přítelem, rádcem, učitelem. A co víc. Nechybí mu smysl pro ozdravné koření života. Pro humor.

Petr Kostka


Neuměla bych lépe vyjádřit svůj obdiv ke Karlu Čapkovi, než jak to skvěle formuloval Eduard Baas.

„Miloval řeč, kterou pěstoval, chránil a šlechtil jako nejkrásnější a nejvzácnější bylinu své zahrádky. Jeho vzdělání a znalosti, podivuhodně rozprostřené í po všelikých odlehlých koutech lidské činnosti, zásobovaly ho nevyčerpatelným pokladem slov a výrazů, které oceňoval po všech jejich odstínech i co do lahody zvuku a barvy hlásek a melodie kadence. V začátcích ho vábilo hýřit přímo tímto bohatstvím, kupit synonyma, aby se to třpytilo všemi fasetami mluvy básnické, lidové, předměstské, starodávné, biblické, venkovské, odborné i žargonní, ale jak jeho mistrovství rostlo, učil se i tu vybírat a vybrušovat, omezovat se na to jediné pravé. Tak dospěl k vrcholnému umění prosté a živé věty, nepatetické a nepokroucené, věty takřka občanské a všední a přitom výsostně básnické a nevšední, protože každé její slovíčko jako by neslo auru duchovního zasvěcení."

Zlatým písmem vytesat do kamene leckterým dnešním novinářům!


Video — ukázka z představení