Daniela KolářováCommedia finitaCommedia finitaCommedia finitaCommedia finitaCommedia finitaCommedia finitaCommedia finitaCommedia finitaCommedia finitaCommedia finitaCommedia finitaCommedia finitaMáša MálkováJana SynkováDana ČernáCommedia finita

Commedia finita (Premiéra: 30. 3. 2015)

Hrají: Dana Černá, Jana Synková, Daniela Kolářová, Máša Málková
Režie: Lída Engelová

Nesmírně vtipná hra o naší nejslavnější operní pěvkyni Emě Destinnové.

Výpovědi její pedagogické konkurentky, uklízečky, společnice a komorné jsou svědectvím nejen o úspěších a pádech Emy Destinnové, ale především o závisti a malosti, které jako důvěrné známé provázejí i naše životy.

Napsala: Viktoria Hradská
Hrají: Dana Černá, Jana Synková, Daniela Kolářová, Máša Málková
Výběr z původních nahrávek zpěvu Emy Destinnové: Emil Viklický
Scéna: Ivo Žídek
Kostýmy: Ivana Brádková
Režie: Lída Engelová

Předpokládaný konec představení: 21.50 hod.

Recenze na NOVINKY.cz

Upoutávka na představení COMMEDIA FINITA

Hra „Commedia finita" vznikla před třiceti lety původně jako monodrama, jež bylo inspirováno na jedné straně dramatickým osudem jedné z nejslavnějších českých umělkyň, Emy Destinn, ale v nemenší míře malostí prostředí, které ji obklopovalo. Jméno Destinn šlo kdysi světem a stávalo se heslem módních salonů, jménem vzácných druhů růží, jemných cigaret a vybraných bonbonů. Když politická šikana ukončila její kariéru, zpívala po českých městečkách v sálech, kde leckdy ani nezatopili.

Autorka, Viktoria Hradská, pracovala v době vzniku hry profesně na úseku dějin českého filosofického myšlení přelomu století a zobrazené charaktery čtyř postav, provázející vzestupy a pády světoznámé pěvkyně, byly pro ni proto tragikomickým komentářem k „údělu umění v Čechách". Nezapomeňme zároveň, že hra byla napsána v době, jakékoliv vybočení z průměru bylo víc, nežli neobvyklé a také většinou „po zásluze potrestáno". Monodrama se dočkalo také rozhlasového ztvárnění v podání Jiřiny Jiráskové, ale dobová cenzura značnou část textu vyškrtla. V r. 1985 obsadila Lída Engelová v plzeňském divadle hru čtyřmi herečkami a v této úpravě se, až na malé výjimky, hraje dodnes. Ukazuje se, že téma výjimečného umělce v nechápajícím světě je stále živé a to nejen u nás, ale i v zemích sousedících. Hra už byla přeložena a realizována ve slovenštině, maďarštíně, polštině a němčině. Nová inscenace ve Viole se zaměřila především na prvky lidského charakteru, jimiž jsme nadále, „i po proudu času", obklopeni. Proto až se poprvé začneme při představení smát, nezapomeňme, komu se smějeme – sobě se smějeme.

Ema Destinnová,vl.jm.Emilie Kittlová se narodila 26.2.1878 a zemřela 28.1.1930.
Česká operní pěvkyně(soprán),čestná členka Národního divadla v Praze(1908).Patřila k nejvýznamnějším představitelům českého interpretačního umění,dosáhla světové proslulosti mj.v Covent Garden v Londýně(1904-1914,1919),v Metropolitní opeře v New Yorku(1908-16 a 1920-21),v Národním divadle v Praze(1901-24).Činná též literárně(romány Ve stínu modré růže.Dr Casanova, básně)

„Umění je leskem padajících meteorů, věčnost není mu dána. Snad proto, že víc než jiné
p r o o k a m ž i k strhává a že stromy do nebe vyrůst nemohou a nedovedou. Spokojme se tedy okamžiky našeho poslání a buďme vděčni osudu, dovolí-li nám po desetiletí býti tím, čím býti toužíme."
                                                                                                                                                             Ema Destinnová, 1921

V představení jsou použity ukázky z původních
nahrávek oper:

1.A.Ponchielli - Gioconde (Berlín 1908), 2.B.Smetana - Hubička (Praha 1910), 3.B.Smetana - Dalibor (Praha 1910), 4.B.Smetana - Měla jsem chlapce (Praha 1910), 5.G.Verdi - Trubadúr (New York 1912), 6.G.Verdi - Maškarní ples (Berlín 1911), 7.G.Bizet - Carmen (Londýn 1908), 8.G.Puccini - Butterfly (Berlín 1908), 9.R.Leoncavallo – Komedianti (Berlín 1909), 10.G.Puccini - Tosca ( Berlín 1909), 11.B.Smetana - Nekamenujte proroky 1910

 


 


Jak krásný dárek mi Lída Engelová nadělila v podobě této role. Takový téměř „Salieri v sukních", cítící se však jako ztělesněná mravnost a čistota národa. A český národ přece úspěch neodpouští! „....my tleskali, ale nezapomněli..."

                                                                                                                                    Dana Černá




 

Každé ráno na mě mile vykukuje papírek scvaknutý sponou, kam jsem si před lety napsala citaci z předmluvy ke knize Jitro kouzelníků: „ Nesmíme moc počítat s Bohem, ale možná, že Bůh počítá s námi."Milá Violo, ty MU pomáháš hodně dlouho a hodně dobře!!! Stejně jako diváci, kteří do Violy chodí, což znamená, že cítí a myslí! Zaplať Pán Bůh.

                                                                                                                           Daniela Kolářová

 



Ema Destinnová? Utkvěla mi z nejranějšího dětství prostřednictvím mé babičky z maminčiny strany. Na samém začátku dvacátého století byla sólistkou baletu Národního divadla v Praze. Později toho nechala, protože se jí narodila moje máma. Když jsem byla malá, mluvila o Destinnové často, až jsem měla pocit, že jde o nějako naši příbuznou. Přetřásala různé, i soukromé události a taky její neobyčejnou slávu, jak třeba zpívala s Carusem a měla si ho tenkrát vzít, když to byl takový fešák! Vracela se k ní často a litovala, jak si ten život nakonec zpackala.
A když už byla babička hodně stará a špatně chodila, jak ji bolely nohy, stejně říkala, že jí ten božský hlas Destinnové stále zní v uchu.
                                                                                                                                                                                                                                                                       Jana Synková

 

Divadlo Viola, to jsou pro mne vždy krásné texty a krásná setkání. Když jsem přišla do Violy poprvé a stoupla si na jevištěv prázdném sále před tváře tolika mistrů svého oboru, v duchu jsem poděkovala, že tu můžu být aje tomu tak stále. A teď ještě opera. Mám ji ráda a obdivuji tu profesi, noblesnost a dar, když to někdo opravdu umí, protože pak dokáže skrz sebe jako nástroj rozrznít něco, co už je možné označit jako „Božské". Tak tedy Ema. Božská Ema a rozeznívající se tóny Violy v novém představení pod taktovkou Lídy Engelové. Těším se na to.
                                                                                                                            Máša Málková