Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju jaký jsem od Pána Boha dostal dar, že jsem měl možnost potkat se v životě s významnými lidmi našeho národa.
František HRUBÍN mně svým přátelstvím dal tolik, že do smrti to nemohu oplatit, nemohu dostatečně poděkovat.
Cítím dým ze Tvé věčné cigarety, slyším Tvůj hlas a často — jen tak — sám pro sebe si říkám Tvoje verše...
„Scházíš mi, Františku — MOC.“
Luděk Munzar
František Hrubín
(...) Terino, obleču tě do hvězd a tvé tělo
posázím vesmíry, poslední křísnutí
cvrčka na podzim bude ti slyšitelné
stejně jak exploze, když vzniká nová hvězda,
i v nejbědnějším hvozdíku budeš celá,
jeden vesmír však sotva bude stačit
na slzu, která zrcadlí tvé zalykavé
pohnutí, když jsem tě včera vzal kolem ramen. (...)
Vezmi žlutou tužku,
namaluj mi hrušku
a pod hrušku talíř.
Sláva, ty jsi malíř!
Hrubínovy básničky pro nejmenší. Pamatuju si je dodnes. Tenkrát čerstvá paměť je kotvou v dětském přístavu na celý život. Z Romance pro křídlovku jsem „k zbláznění živý“ šeptal svým láskám a vzpínal se v Tončině objetí touhou po Terině. Jenom na Černou denici nedosáhnu. Zatím. Bojím se, až jednou otevřu a nechám dokořán…
Je pozdní večer
a je říjen
Do oblaku schoval růžky měsíc,
jen chlapec nechal růžky vystrčené.
Neboť kdyby zašel chlapec v muži.
nic by nezbylo z lásky,
nic by nezbylo z poezie.
Luďku a Emile! Děkuju vám, chlapci, za to, že jste můj nápad neodmítli a díky za dnešní večer.
Robert Tamchyna
(Úryvek jednoho rozhovoru)
Jak se vyvíjel Váš vztah k poezii?
Básničky vždycky patřily do okruhu mé četby, ale poezii jsem považovala a považuji za velmi intimní záležitost. To znamená, že s mojí osobou nebyly v mládí spojeny žádné recitační soutěže, kromě situací, kdy bylo potřeba ve škole zlepšit známku z češtiny. Zprvu jsem nechápala proč bych měla s poezií obtěžovat někoho na jevišti. Potom nemám ráda divadlo jednoho herce. Takže recitace a zmíněné divadlo v podobě dlouhého monologu nepřicházelo v úvahu. Nakonec však vidíte, odříkaného největší krajíc. Teď s MÁJEM to mám všechno pěkně v jednom balíčku.
Nikdy se Vám nelíbil žádný monolog nebo sólový výstup některého z hereckých kolegů?
Výjimky samozřejmě jsou. Asi nezapomenu na Hrubínovu Romanci pro křídlovku, kterou skvěle zpracoval Luděk Munzar. Takové představení jsem považovala a považuji za zázrak.