Edgar Allan Poe
SÁM
Od dětských let jsem nebýval
jak jiní, vždyť jsem nevnímal
to stejné, též můj vášně cit
nemohl jako jejich být.
A jiný trápil
žal mou duši, než-li tu jejich,
též srdce buší
jinak mi štěstím častokrát:
co rád jsem měl, sám měl jsem rád.
Pak, v dětství, na počátku let
tak bouřných, zjevila se hned
záhada, v níž je bůh i ďas
a celičký mne deptá čas:
Ať vidím v říčce vody svit
a nebo rudé skály štít
či zlatavého slunce třpyt
jak na podzim jen umí být,
ať oblohou se mihne blesk
či rychle mizí jeho lesk,
ať hrom a nebo bouře mrak,
jenž beztvarostí šálí zrak
(ač modř už láká do nebes)
vždy shlíží na mne také běs.
11. 8. 2008 Miroslav Macek
Poeovy přízraky?
Ach ano, podobají se ve své grotesknosti mnohým z Goyových Capricos — a ve své tragické podobě zase upomenou na Boschovu tvář Krista, obklopenou věncem polozvířecích grimas posměvačného davu.
Jeho nemilosrdný Havran (vlastně Krkavec), Pán hrůzy, tu upřeně fascinuje útlou dívčí postavu věčné lásky — lásky věčně znovu umírající, a sarkastický smích se mísí s těžkými vzlyky...
„Poeovým veršům jsou téměř zcela cizí nejzákladnější morální zásady, realita a její hrdinství a prostá hnutí srdce“, napsal poněkud šokovaný Whitman, a dodal ještě mnohé : o nenapravitelném sklonu k ponurým námětům s démonickým spodním tónem za každou stránkou, o básních, které už samy byly ponurými sny i o abstraktní a formální kráse s nadbytkem umění rýmu... A ptá se i poněkud udiveně, co to znamená, ono opojení a kouzlo, které se v devatenáctém století (přece tak úspěšném!) v tak neobyčejné míře zmocňuje milovníků poezie?
Po mnoha a mnoha letech — ale ze stejné země — dodává Leslie Fiedler, pokládající Poea za otce pop-artu, že pro toho, kdo čte Poea, je velmi těžké brát ho vážně, jsme-li Američané. Že je, bohužel jen populární, strojený, provincionální a patologický spisovatel, který po celý život psal povídky, o nichž doufal, že jsou komerční, spolu s básněmi, o nichž doufal, že se budou prodávat.
Dodejme, že Poe byl opilec, to ještě chybí.
A všem jak by odpovídal přes časy a vzdálenosti jiný blouznivec a skutečný básník rodem, Charles Baudelaire. - „Nabývám přesvědčení, že Spojené státy byly pro Poea jediné veliké vězení, jímž pobíhal s horečným vzrušením bytosti, která se zrodila, aby dýchala v méně nenormálním světě, než je ta obrovitá barbarská země..., že jeho duchovní, vnitřní život básníka nebo i pijáka byl jedinýám vytrvalým úsilím uniknout vlivu této odporné atmosféry...“
„Jeden jeho životopisec vám vážně řekně – a myslí to, poctivec, dobře - že kdyby byl Poe chtěl usměrnit svého génia a uplatňovat své schopnosti způsobem vhodnějším pro americkou půdu , mohl se stát autorem, který vydělává, a money making autor ... Další přiznává, že bylo obtížné zaměstnávat ho a že ho bylo nutno platit méně než ostatní, protože psal stylem, který příliš převyšoval, co bylo běžné... Jiný vyjadřuje lítost, že Poe nevyužil svého nadání k vyjádření mravních pravd...“ Patatí, patatá.
„Známe tohle poctivé šermování. Výčitky, které dělají špatní kritikové dobrým básníkům, jsou ve všech zemích stejné.“
Pro Poea byla „královnou všech vloh imaginace, tímto slovem však rozumí cosi vyššího než většina čtenářstva. Imaginace není fantazie, není to ani senzibilita... Imaginace je málem božská schopnost, jež především vnímá intimní a skryté vztahy věcí, spojitosti, analogie...“
A k žánru? Pro nás, pochopitelně, především básně. Ale nejen básně. „Mezi literárními žánry, kde může imaginace sklízet poklady, ne-li nejbohatší a nejvzácnější — ty patří poezii — existuje jeden, který má Poe obzvlášť v lásce — a to povídka. Povídka, kterou možno přečíst jedním dechem...“
Z takových a podobných zdrojů a myšlenkových okruhů tedy čerpáme v představení
Přízraky E.A.P. Občas jimi problesknou nádherné průhledy do krajin přetékajících světlem a barvou, s orientálními městy, jež slunce zasypává zlatými dešti, než se vše zas ponoří do magického přísvitu podivných dýmů, halících úlomky absurdity. Vskutku groteska a přízrak.
Tomáš Vondrovic
Medicínsko-literární úvaha
nad překladem Poeova Krkavce
Není nic zřejmějšího, než že se každá zápletka, hodna toho jména, musí vypracovati k rozuzlení, než se vůbec začne psát.
E. A. Poe: Filosofie básnické skladby
Začněme tedy rozuzlením: Krkavec je básnickým vyjádřením vlastního Poeova prožitku — predelirantního a delirantního stavu s typickými projevy alkoholika tzv. typu delta.
Přemýšlel jsem často o tom, jaký by to byl zajímavý článek, kdyby tak nějaký spisovatel chtěl — to jest uměl — stopovat krok za krokem, jak postupovala některá skladba až ke krajnímu dovršení. Hodlám prokázat, že tato skladba nevděčí na žádném místě náhodě ani intuici, že celé dílo pokračovalo krok za krokem až k závěru s přesností a strohou důsledností početního úkolu.
E. A. Poe: tamtéž
Pokračujme tedy krok za krokem až k závěru: počáteční verš „K půlnoci byl čas nedlouhý, bděl jsem sláb jak pápěr pouhý —“ stručně a dokonale vyjadřuje fyzický a psychický stav alkoholika tzv. typu delta (to je takového, u něhož je hladina alkoholu v krvi zvýšena téměř trvale), a to právě v okamžiku, kdy po nespavosti, úzkostných stavech a bolestech hlavy dochází k prvním manifestním příznakům deliria.
Také následný verš „toužil jsem, ať čas je denní —“ je zcela typickou ukázkou myšlení alkoholika, který se nemůže dočkat tzv. ranního doušku.
Deprese, smutek, úzkostné stavy a bezradnost, naplňující následné sloky (jeden příklad za všechny: „strašné sny se splétávají v mysli strachem spoutané“) — to vše patří mezi klasické příznaky predelirantního stavu.
Je zajímavé, že všichni překladatelé a vykladatelé Poeova Krkavce na základě jeho Filosofie básnické skladby, psané ovšem více než rok po vydání básně a vlastně jen z toho důvodu, aby byl umně zakryt pravý impuls k jejímu napsání, což se Poeovi dokonale a na dlouhou dobu povedlo — všichni pokládají tento jeho psychický stav za důsledek skonu jeho dívky Lenory, ačkoliv v celé básni není o její smrti žádná zmínka, říká se zde jen „lost Lenore“ — ztracená, zapomenutá, ale také morálně zatracená Lenora.
Vysvětlení Poeova tehdejšího psychického stavu jsem nalezl ve společenské rubrice listu „Evening Mirror“ ze dne 28. 11. 1844. Cituji: Miss Lenore Buck, the great supporter of our newspaper moved away yesterday.“ Z mimořádně stručného oznámení, ač šlo o „velkou podporovatelku listu“ lze usuzovat, že vztahy mezi L. Buckovou a tehdejším členem redakce listu „Evening Mirror“ EAP musely být v té době již více než napjaté. Slečna Bucková, zřejmě již déle neschopna snášet alkoholické excesy svého přítele Poea, vyřešila celou záležitost radikálně.
(Pozornost zaslouží verš „mnohý přítel zmizí, pane, jak naděje zklamané —“, svědčící o tom, že Poeův vztah k alkoholu nebyl na obtíž jen Lenoře Buckové, ale i jiným přátelům.)
Časová posloupnost je logická a jasná: 27. 11. 1844 odchází Lenora Bucková z města, den nato uveřejňuje EAP v „Evening Mirror“ stručné oznámení, v prosinci téhož roku prožívá v Krkavci popisovanou alkoholickou psychózu („Vzpomínám si přesně na to, prosinec byl samé bláto —“) a 29. ledna 1845 publikuje v témže listu báseň Krkavec.
Vraťme se však k básni: další verše demonstrují již probíhající klasické delirium tremens s typickým střídáním úzkostných stavů a euforie („ptákův příchod, pěkně prudký, v úsměv proměnil mé smutky —“), s převážně zrakovými halucinacemi (mikrozoopsie = drobná zvířata, zde krkavec!) i typický, často popisovaný příchod halucinovaných zvířat oknem („Otevřel jsem okenice, a hle, náhle do světnice krkavec se hrne —“).
Posléze EAP zřejmě upadá do krátkého alkoholického kómatu („Setrval jsem v zadumání, slůvko nepromluvil ani —“), ve kterém prožívá další alkoholické halucinace čichové, které jsou jinak vzácné („náhle rozline se z dáli vůně jako z katedrály —“) a sluchové, u nichž je typické právě jejich zmnožení („echo vzdechů archandělů ve vzduchu znít zůstane —“).
Tři následující sloky, popisující jednostrannou imaginární hádku s krkavcem, plné pocitu beznaděje, úzkosti a nepřátelství k okolí, spolu s nedostatečnou kontrolou reality, dokonale vystihují paranoidní projevy alkoholické psychózy.
A závěrečná slova „a má duše se z těch stínů, jež se zdají bezedné, nezvedne, už nezvedne.“ jen dotvrzují, že si EAP vážnost svého stavu i možné následky uvědomoval: postupně se rozchází se všemi přáteli, dál pije a chátrá, až je 3. října 1849 nalezen v bezvědomí na ulici v Baltimore a převezen do nemocnice, kde za čtyři dny umírá.
Jen jeho báseň Krkavec, tato dokonalá básnická transpozice predelirantního stavu a delirantního záchvatu alkoholika typu delta, se postupem doby stala nesmrtelnou.
Drobná poznámka literárně-zoologická
Havran (Corvus frugilensis) je mírumilovný, dobromyslný pták, živící se hmyzem a rostlinými zbytky a v angličtině se nazývá the rook.
Naproti tomu anglické slovo the raven je výraz pro ptáka sice příbuzného, ovšem od pradávna považovaného za ptáka mytologického, tajuplného, zlověstného a obávaného, což vystihuje i jeho český název krkavec (Corvus Corax). Bývá nebezpečný svému okolí, dokonce i dětem, neboť dorůstá až 70 centimetrů a vzhledem k tomu, že jde o mrchožravce, vyskytoval se dříve často na popravištích, kam se slétával i v celých hejnech. Lidem se sice vyhýbal, ale dal se ochočit a to dokonce tak, že dokázal velmi dokonale napodobovat lidskou řeč — však také jeho český název je odvozen (dle profesora Gebauera) od základu krkati, krokati.
Záměnu v názvu básně způsobil v šedesátých letech 19. století V. K. Šembera, který báseň uvedl do české literatury — a tato chyba se kupodivu udržela ve všech dosavadních 16 českých překladech Poeova mistrovského díla (což mj. svědčí o tom, jak mizerné přírodovědné vzdělání mívají literáti) — teprve můj překlad, v pořadí sedmnáctý, tuto hrubou chybu napravil.
Miroslav Macek
Před časem mě oslovil pan Miroslav Macek zdali bych měl chuť napsat melodram na jeho nový překlad básně E. A. Poea, dříve nazývané „Havran“. Po přečtení jsem okamžitě souhlasil.
Neuvěřitelně přesně vypracovaná rytmická struktura tohoto Mackova překladu přímo vybízí k napsání melodramu. Použil jsem modifikovanou formu 12ti taktového blues, které postupně moduluje z výchozího Bb dur, přes C, Des, Es až k závěrečnému zklidnění v E dur.
Podle dramatické struktury básně jsou delší mezihry po 6., 12., a 17. sloce. K nástrojům obvyklým v jazzu: tenorsaxofon (střídá sopransax), trombon, klavír, kontrabas a bicí jsem přidal ještě hoboj a fagot. Oba tyto dvojplátkové nástroje dokážou zahrát tzv. „multifonics“, neboli „nelegitimní tóny“, hojně využívané v soudobé muzice, které při troše fantazie mohou připomínat krákání krkavce.
Práce na tomto melodramu mě velmi bavila a doufám, že posluchače výsledek zaujme.
Emil Viklický
Poeovu báseň Eldorádo zpívá Boris Rösner na CD Divadelní písně — ke stažení ve formátu MP3 zde.