plakátMáša MálkováSnímek ze zkouškySnímek ze zkouškySnímek ze zkouškySnímek ze zkouškySnímek ze zkouškySnímek ze zkouškySnímek ze zkouškySnímek ze zkouškySnímek ze zkouškySnímek ze zkouškySnímek ze zkouškySnímek ze zkouškySnímek ze zkouškyTomáš PetříkMáša MálkováMáša MálkováSnímek ze zkoušky

Miluji — proklínám (Premiéra: 24. 1. 2014)

Hrají: Máša Málková, Tomáš Petřík
Režie: Tomáš Vondrovic

OBNOVENÁ PREMIÉRA


Sapfó a Catullus — dva nejslavnější lyričtí básníci Antiky. O jejich „civilních" životech toho víme pramálo. Dva příběhy vášnivé lásky jsou proto především legendou, v níž se mísí božské s lidským, dvě součásti jediného tématu, dvě poloviny milostného vztahu, sklenutého přes staletí.

Sapfó, kterou Platón nazval „desátou Múzou", se narodila zřejmě kolem roku 630 př. Kr. na krásném ostrově Lesbu. Pocházela z vysoké aristokratické rodiny, zúčastnila se bojů proti tyranu Pittakovi, později stála v čele – dnes říkáme „kroužku" vybraných dívek, které vzdělávala v umění básnickém, kultovním i víře; avšak slovo „kroužek" zní měšťansky a hlavně nepřesně. Nemáme moderní výraz pro řecké slovo thiasos, které označovalo například uzavřený kruh zasvěcených, kněží či (později) divadelní společnost – cíle takového společenství byly mnohem vyšší a náročnější, než „zájmové kroužky", jak je chápeme dnes.

Pro společenství těchto dívek psala Sapfó většinu svých básní, často na počest a pro slavnosti bohyně Afrodíty a lásky jako takové. Zde se také patrně počíná legenda (často pomlouvačná) o její „lesbické" lásce k dívkám, ve skutečnosti nedoložené.

Záhadný je i její vztah k Alkaiovi z Mytilény, zakladateli řecké lyriky. Někteří mají za to, že se o ni slavný básník, bojovník a krásný muž, marně ucházel, jiní se přiklánějí k názoru, že naopak on byl její vysněnou a nenaplněnou životní láskou. A krásná starořecká váza, na níž jsou společně zpodobněni, nic neprozradí...

Víme jen, že Alkaios, vysoký aristokrat, se zúčastnil — ba spíše zosnoval — neúspěšné spiknutí proti Pittakovi, po němž byl z Lesbu vypovězen a cestoval pak po Malé Asii, Egyptě, pevninském Řecku... Jisto je, že jak Alkaios, tak Sapfó, jejichž básně se nám dochovaly, se brzy stali vděčnými tématy legend, mísících lidské s božským.
A také to, že oba se — zhruba po půl tisíciletí — stali mocným zdrojem inspirace Gaiu Valeriovi Catullovi, nejvýznačnějšímu lyrikovi starého Říma. Ten jejich básně skvěle překládal, parafrázoval a navazoval v mnohém na jejich tvorbu.

Ale ani o Catullovi toho nevíme příliš. Také tento slavný básník pocházel z vynikající rodiny — tentokrát z Verony. Žil v letech 87–54 př. Kr., zemřel tedy mlád. Znal dokonale řecké a helénistické básnictví, krom vlastní lyriky a satirických politických veršů, zaměřených především proti Caesarovi (těžko tu přehlédnout symetričnost právě s Alkaiem a jeho vztahem k tyranu Pittakovi), psal vynikající přebásnění starých témat a básně na mytologická témata.

Proslul však především svou vroucí, nešťastnou a hořkou láskou ke krásné Lesbii. Tak nazýval (jistě ne náhodou) svou osudovou milenku, „femmme fatale", která se ve skutečnosti jmenovala Clodia Pulchra a byla provdána a navíc též pověstná nejen svou krásou, ale i věru neřestným životem.
Právě ona Catulla inspirovala k nejkrásnějším, něžným i prudkým milostným veršům. Ji srovnával s básnířkou Sapfó z ostrova Lesbu, zatímco on sám jako by v mnohém navazoval na verše Alkaiovy...

Toto tedy jsou prameny, nad nimiž jsme se zamýšleli při dramaturgické přípravě dalšího titulu pro pražskou Violu. Nechtěli jsme se opírat pouze o verše tří slavných básníků, jejichž osudy, tak výrazné, dnes už bohužel většině lidí mnoho neřeknou. Chtěli jsme jejich lásky a vášně dnešnímu divákovi znovu přiblížit — a nechtěli jsme jít cestou „naučného pořadu".
Zvolili jsme proto formu dvou částečně čtených, částečně inscenovaných dialogů (ostatně žánr „literárního dramatu" patří k dobrým tradicím českého divadla již od časů Hillarových, či salónů první republiky). Ty spolu s básněmi tvoří dvě součásti jediného tématu, dvě poloviny jednoho milostného vztahu, sklenutého přes staletí.
Vždyť slavný Alkaios, pro jehož lásku krvácí srdce Sapfó, jako by v převtělení v Catulla poznával hoře lásky v opačném gardu; jako by se milostné role prohodily a příběh srdcí se uzavíral až po prožití dalšího života o mnoho let, ba staletí později...

Literárním základem, z nějž jsme motivicky vycházeli, se krom básní Sapfó, Akaia, Catulla a dobové řecké lyriky, stal jeden román a jedno drama.
Román E. Jongové Desátá Múza nám poskytl motiv a živnou půdu pro interpretaci vztahu Sapfó — Alkaios. Dramatu J. Vrchlického Pomsta Catullova pak vděčíme za některé dialogické pasáže, zpřítomňující citový souboj Catulla s Lesbií. Zbytek je fantazie, legenda...

Alkaios: „Myslíš, že se zas vrátíš a spatříš zas čistou sluneční záři? Ó, nemiř tak vysoko!"

Sapfó: „Nečekám, že dosáhnu na oblohu."

Catulllus: „Miluji — proklínám. Odi et amo."

Tomáš Vondrovic


Miluji — proklínám, v jednom je obojí

Napadá mě tolik myšlenek a způsobů, jak popsat lásku, kolik podob má a to kouzlo s ní spojené... Jenže myšlenky jsou hned pryč a člověk už je nezopakuje stejně jako ve chvíli, kdy ho napadly, pokud je hned nevysloví nebo nezapíše. A s láskou je to myslím zrovna tak. Přichází nečekaně a málokdy se ve svých podobách opakuje. Spočívá v kouzle okamžiku, ve chvíli souznění, kdy se zastaví čas a zdá se, že to co je teď už nikdy neskončí...

A proto jsem moc ráda, že se v této inscenaci setkávám s tak nádhernými verši plnými citu a opravdovosti, něhy a vášně, ale hlavně nesmrtelné lásky!

... hold někdo jí více má,
a netuší, že jiný pro ni umírá,
že bolí a trpce, dlouze se její rány hojí,
že každý ji hledá a nešťastný je ten, kdo ji nemá.

Odedávna smějem se a umíráme pro ni,
pláčem a proklínáme Bohy,
když v nás LÁSKA není...

Máša Málková


Viola. Antická poezie. Tomáš Vondrovic.

To byly tři krásné důvody, proč jsem s radostí přijal Tomášovu nabídku ke spolupráci.

Do Violy jsem chodil jako student na mistry slova a vždy to byl malý svátek. Krásná atmosféra. Poezie. Poetická vinárna. Duch umělecký, vkus vytříbený...

Setkávání zde s naším milovaným panem učitelem Borisem Rösnerem, který je s Violou též spjatý a hovory o divadle, herectví a budoucnosti.

Teď je ve mně trochu „malá dušička", když obhlédnu tu úžasnou galerii velikánů v tom malém sále. Boris by jistě řekl: „... nepárej se s tím a hraj to jak na velký bíně!" Jo. Těším se.

S antikou jsem se setkal poprvé v divadle Labyrint při práci na pětihodinovém „opusu" Pokořitelé Tróje v režii Karla Kříže, a doslova mi vlezla pod kůži.

Nadšení a zápal, s jakým dramaturg Jaroslav Král vyprávěl o Řecku, mythologii, historii... tomu se prostě nedalo odolat. Zamiloval jsem si řecké tragédie, později si zahrál Oresta i Meneláa, a nabyl dojmu, že v minulém životě jsem musel žít na Kypru, Krétě nebo někde jinde v tom Egejském moři...

A v Labyrintu, jak příznačné, jsem potkal i Tomáše Vondrovice jako autora hry Veslo a růže, zhudebněné legendy o svatém Vojtěchovi a překladatele „Božských Aristofánií".

Známe se dlouho. A dlouho také trvalo, než se naše cesty zase střetly. A díky za to. Se slušnými, noblesními a vzdělanými lidmi se totiž člověk dnes nepotkává moc často. Je to, a teď se rád budu opakovat, malý svátek. A pevně věřím, že takové bude i naše představení... Jo. Těším se.

Tomáš Petřík