Poslední fejeton | Karel Čapek (Premiéra: 1. 11. 2010)

Hrají: Petr Kostka
Režie: Tomáš Vondrovic

Hodinové posezení s Karlem Čapkem.
Fejetony z let 20. a 30. minulého století, které až neuvěřitelně souzní i s naší současností.
Čte Petr Kostka v režii Tomáše Vondrovice, hudba Francis Poulenc a Darius Milhaud — koláž vybral a sestavil Martin Kusák.

„Je stará dobrá pravda, že si člověk nevidí do huby. Kdyby si tam viděl, především by méně mluvil nebo aspoň by sám méně věřil tomu, co mluví...“

„Řekne-li vám někdo VĚŘTE, říká vám tím: buďte stálí — a co nejstálejší!“

Jemný, vzdělaný, neobyčejně vnímavý člověk. Umělec posedlý touhou po poznání, s očima, jež dokázaly vidět očima tisíců. Člověk svého času, žil hluboce jeho problémy, snažil se odpovědět na všechno, co jitřilo svět.
Jeho základní zkušenosti pocházely z dětství, z lékařského domu, z okruhu dětských výletů do dílen maloměstských řemeslníků. I když jeho další poznávání se bralo více k myšlenkám nežli k věcem, bál se úzkostlivě, aby se jeho oči lidem nevzdálily. Proto zůstal po celý svůj život novinářem .

„Být v novinách a psát pro noviny, to znamená mít především vztah ke všemu, co jest: nalézt živý, přímý, demokratický zájem o celou skutečnost...“

Karel Čapek měl svoji výraznou představu ideálního světa. Svět, v němž nebylo nepřátelství, vládly v něm dobré a laskavé vztahy. Svět bez nenávisti a štvaní. Bez demagogů a politikaření. Svět pevných hodnot a čistých mravů.

„Aby byl zajištěn mír musí se obyčejně zvýšit zbrojení na zemi, ve vzduchu i na moři. Co dělat, je to tak.“

„... Jsou země, kde kvetou oranže, a země, kde je věčné jaro: jsou dokonce země, kde obálky lepí. Jsou končiny, kde fabrikant má za to, že obálka, která nelepí je jako hodinky, které nejdou, nebo jako kráva, která nedojí. Můžete posuzovat země podle jejich básníků a filosofů, ale můžete je také posuzovat podle jejich sirek, motouzů a obálek. Země, kde se motouzy trhají a obálky nelepí, má něco nedobrého, život je tam jaksi svízelný, plný malých nezdarů, zlosti a lapálií.“

Měl ideál člověka. Člověka tvořivého, myslícího, vzdělaného a přitom dělného. Individualistu s pochopením pro individualitu druhých. Relativistu. Neboť relativismus, jenž hledal pravdu a dobré u všech, byl Čapkovi prostředkem, jímž chtěl smířit střetávající se strany, názory i třídy.

Lidi, já pořád hledám, já hledám odjakživa,
Hledám v životě smysl a život se na mne dívá,
Koukejte na ty husté dlouhé řady
A všechno to žije.
A snad i sám život něco v sobě hledá,
A proto se nikdy zahubit nedá,
A třeba sám sebe hubí a neví si se sebou rady
A plení sebe sama, pořád trvá dál,
Jako by rád se na sobě sám něčeho dočekal,
Něčeho lepšího...

„Všechny můžete spasit, jestliže svět přistoupí na vaši formuli. Ale spasit jednoho každého, to by, holenku, byla páračka náramná. Začít ode všech je tuze lehké, těžší je začít od kohokoliv. A nejtěžší je začít od sebe.“

Karel Čapek se tedy opět vrací do Violy. Tentokrát s Tomášem Vodrovicem a Petrem Kostkou. Znamenitá společnost je nepochybně zárukou příjemného večera.

Miluše Viklická