Přípitek aneb CihlaPřípitek aneb CihlaPřípitek aneb CihlaPřípitek aneb CihlaPřípitek aneb CihlaPřípitek aneb CihlaPřípitek aneb CihlaPřípitek aneb CihlaPřípitek aneb CihlaPřípitek aneb CihlaPřípitek aneb CihlaPřípitek aneb CihlaPřípitek aneb Cihla

PŘÍPITEK aneb CIHLA - Představení věnované 50. narozeninám Jiřího Langmajera (Premiéra: 29. 2. 2016)

Hrají: Jiří Langmajer, Hanuš Bor
Režie: Tomáš Vondrovic

Kabaretní kurs pravidel noblesního života pro začátečníky i pokročilé. Jiří Langmajer a Hanuš Bor vyprávějí a zpívají o tom, že život nemusí být obnošená, ale naopak skvěle padnoucí vesta! A nakonec, kdo by se nechtěl na chvíli povznést nad obyčejné starosti všedního dne?

Scénář a režie: Tomáš Vondrovic
Hudba: Emil Viklický
Scéna a kostýmy: Ivana Brádková
Dramaturgická spolupráce: Jolana Součková


Tohle představení je už druhé, které jsem přichystal ke „kulatým" narozeninám svým milým přátelům. Ten první byl Boris Rösner, ten druhý je Jiří Langmajer. Není to záměr, tak to vyšlo. A uplynuly mezi nimi roky. Nu, dalším kamínkem v protínajících se mozaikách života je Hanuš Bor, odnepaměti blízký kamarád Borisův, a můj taky. O Emilu Viklickém nemluvě. Tak snad není divu, že tenhle pořad je především pořadem o přátelství.

Ale jako každá hra, i tahle potřebuje svou „záminku". Naší záminkou se stal „dandy" a „dandysmus" vůbec, ale my říkáme raději „cihla" a „cihlismus", protože...ale co tu budu prozrazovat, to se dozvíte sami.
Nicméně, dandyové – ti slavní, Wilde, Byron, Baudelaire a celá řada dalších, které jsme do své hry tak trochu vzali, to byla proslulá a nesmírně zajímavá epocha evropské literatury, kultury, ba životního stylu vůbec. Jenže jako styl asi defivitivně skončila (ač kdoví?) – a osobní konce mistrů tohoto oboru nebývaly nejveselejší. Málokterý historický dandy měl skutečného, tím myslím skutečného přítele. A to my ne - my jdeme dál, s nosem trčícím k nebi.

Tak takhle vznikal tento náš „dálkový, korespondenční rychlo-kurz dandysmu": lehkost, švih a šarm, duchaplnost i elegace, jiskra – jak se to všechno naučit? Samozřejmě, že je to nesmysl, to se naučit nedá... A když se to přesto někdo mermomocí učit chce? - „Vyber si co chceš, hochu, ale zaplatíš", říká se v jedné naší písničce... Mám za to, že naši protagonisté, obzvlášť pan jubilant, o tom ví své.
Tomáš Vondrovic

Milý Tomáši, ty jsi nenapsal Cihlu jen pro své přátele, ta hra prostě O PŘÁTELSTVÍ je! Zprvu sice nerovném, odtažitém, ale zrajícím, chápajícím a hlavně obohacujícím. Jak sám dobře víš, přátelství je křehká, zranitelná věc, a také nepřichází ke každému. Nemusí, prostě nemusí. Ale když už se ten zázrak stane, máme ho střežit, nezahrávat si s ním a nepodvádět. Není to snadné a ani není nic jisté, ale jak se říká - Hoď srdce přes překážku, kůň skočí za ním.
Pro mě odjakživa znamenalo slovo přítel mnohem víc, než kamarád. Významově se sobě podobají, ale obsahově jsou v nich rozdíly hloubky Vesmíru, nebo chceš-li – mladého a zralého vína. A ty toho o přátelství (i o víně) víš hodně. Víš moc dobře, že kdo přátelství srdcem hýčká, ten si může být jist, že se mu na procházce v zahradě rajské dostane zralých plodů...
Jsem ráda, že jsi na tu dnešní procházku elegancí, šarmem a životním stylem přizval i mě, i když „dandysmu" vévodili vždy samí muži. Jenomže cestami hledání zlata místo pozlátka, hloubky místo plytkosti umějí chodit i ženy. To také dobře víš, stejně, jako že velkým dandym byl můj milovaný Oscar Wilde, tolik zkoušený a tolik „šťastný princ". A třeba teď i Jirka s Hanušem. Ale stejně – mým dandym, přítelem, mou cihlou v pevném zdivu jsi především ty...
Jolana Součková

5O... no a co?!
Jiří Langmajer

Na první zkoušce Cihly, představení napsaném k padesátinám Jiřího Langmajera, jsme se my tři – tedy oslavenec Jirka, autor a režisér Tomáš a já – sešli 26. ledna. Tres faciunt collegium, chtělo by se říci. Ale my, jak se ukázalo, byli čtyři. Právě ten den, 26. 1. 2016, by měl totiž pětašedesát náš společný kamarád Boris Rösner. On to byl, kdo před lety Tomášovi V. přivedl do Violy mladého kolegu Jirku L., a tak začala jejich spolupráce. Boris, můj „dávný" kamarád, spolužák z DAMU, několik let kolega a zpočátku i spolubydlící v našem prvním společném libereckém angažmá a nakonec dokonce i spolupedagog na té samé DAMU, kde jsme se před lety při přijímačkách poprvé potkali. Zažili jsme toho spolu spoustu, byli jsme si i svědky na svatbách. Teď během zkoušení s Jirkou ve Viole si často vzpomenu, jak jsme, se samozřejmostí tak vlastní rozjívenému mládí, na Borisově svatbě ladili piáno – kleštěmi – a aby to šlo rychleji, každý z jedné strany. A ono se nám to povedlo, kupodivu jsme se uprostřed sešli a dalo se to poslouchat... My se teď s Jirkou, pod vedením Tomáše a s pomocí písniček Emila V., také navzájem „ladíme", každý z té své strany. Na divadle (i v životě) je to vždycky křehká záležitost a výsledek vždycky nejistý. Ale já věřím, že někde nad námi hlídá náš společný „ladič" Boris
a nedovolí, aby se ta Jirkova oslava nepovedla.
Hanuš Bor


Závěrečná píseň — demo nahrávka skladatele Emila Viklického